Ľudská duša -
Kresťanstvo a reinkarnácia
Zdroj nasledujúcich slov je z knihy Stanislava Grófa: Kosmická hra
"Podle západní materialistické vědy je doba našeho života ohraničena – začíná okamžikem početí a končí biologickou smrtí. Tento předpoklad je logickým důsledkem přesvědčení, že jsme v podstatě těly. Jelikož tělo při biologické smrti zahyne, rozloží se a rozpadne, zdá se být zřejmé, že tím okamžikem přestaneme existovat. Takový pohled je v rozporu s přesvědčením všech velkých světových náboženství a duchovních soustav starých a předindustriálních kultur, které ve smrti spatřovaly spíše významný přechod, než konec veškeré formy bytí. Většina západních vědců odmítá nebo přímo zesměšňuje víru v možnost pokračování života člověka po smrti a přisuzuje ji nevzdělanosti, pověrčivosti nebo takovému myšlení lidí, v němž je přání otcem myšlenky, i jejich neschopnosti přijmout chmurnou realitu pomíjejícnosti a smrti.
V předindustriálních společnostech nebyla víra v posmrtný život omezena na neurčitou představu, že existuje jakýsi „onen svět“. Mytologie mnoha kultur nabízejí velice přesné popisy toho, co se děje po smrti. Poskytují složité mapy posmrtné pouti duše a popisují různá prostředí, kde sídlí bytosti zbavené těla – nebe, ráj a peklo. Zvlášť zajímavá je víra v převtělování (reinkarnaci), podle níž se individuální jednotky vědomí neustále vracejí na svět a prožívají celé řetězce tělesných životů. Některé spirituální systémy kombinují víru v převtělování se zákonem karmy a učí, že zásluhy a poklesky z minulých životů určují kvalitu následných vtělení (inkarnací). Různé formy víry v reinkarnaci jsou značně rozptýlené jak zeměpisně, tak i časově. Často se vyvinuly zcela nezávisle na sobě v kulturách, jež jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů a mnoho staletí.
Koncepce reinkarnace a karmy je úhelným kamenem mnoha asijských náboženství – hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zarathuštrismu, tibetské vadžrajány, japonského šintoismu a čínského taoismu. Podobné ideje najdeme v tak historicky, geograficky a kulturně odlišných skupinách, jako jsou různé africké kmeny, američtí Indiáni, předkolumbovské kultury, polynézské kahuny, lidé praktikující brazilskou umbandu, Galové a druidové. V antickém Řecku vyznávala tuto doktrínu řada významných filozofických škol, mezi jinými pythagorejci, orfikové a platonici. Koncepci reinkarnace převzali esejští, karaité a jiné židovské a položidovské skupiny. Stala se i důležitou součástí kabalistické mystiky středověkého židovstva. Tento výčet by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o novoplatonicích a gnosticích a v novověku o teozofech, antropozofech a některých spiritistech.
Přestože víra v reinkarnaci není součástí dnešního křesťanství, raní křesťané podobné koncepce měli. Podle svatého Jeronýma (340–420 n. l.) se reinkarnaci přisuzoval určitý esoterický výklad, který se sděloval vybrané elitě. Víra v reinkarnaci byla zřejmě nedílnou součástí gnostického křesťanství, což nejlépe dokazují svitky nalezené v roce 1945 v Nag Hammádí. V gnostickém textu nazvaném Pistis Sofia (Moudrost víry) (1921) učí Ježíš své žáky, jak se selhání z jednoho života přenášejí do dalšího života. Tak například ti, kdo jiné proklínají, budou ve svém novém životě „prožívat nepřetržité soužení“ a arogantní a nestřídmí lidé se možná zrodí do deformovaného těla a ostatní se na ně budou dívat svrchu.
Nejslavnějším křesťanským myslitelem, který přemýšlel o preexistenci duší a o pozemských cyklech, byl Origenes (186–253 n. l.), jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Ve svých spisech, zejména v knize De Principiis (O prvních principech) (Origenes Adamantius 1973) vyjádřil názor, že určité biblické pasáže lze vysvětlit pouze ve světle reinkarnace. Jeho učení odsoudil Druhý konstantinopolský koncil svolaný císařem Justiniánem v roce 553 n. l. a prohlásil a je za kacířskou doktrínu. Rozsudek zněl takto: „Jestliže někdo hlásá vybájenou předchozí existenci duší a vyznává-li zrůdnou nauku, která z ní vyplývá, budiž dán do klatby!“ Někteří vědci se však domnívají, že stopy Origenova učení jsou patrné ve spisech svatého Augustina, svatého Řehoře a dokonce i svatého Františka z Assisi.
Jak lze vysvětlit, že tolik kulturních skupin zastávalo v průběhu dějin tuto zvláštní víru a že zformulovalo složité a propracované teoretické systémy jejího popisu? Jak je možné, že se všechny ve výsledku shodují na něčem, co je cizí západní průmyslové civilizaci a co pokládají zastánci západní materialistické vědy za napros- to absurdní? Obvykle se to vysvětluje tak, že tyto rozdíly ukazují naši nadřazenost ve vědeckém chápání vesmíru a lidské podstaty. Bližší zkoumání však ukazuje, že skutečným důvodem tohoto rozdílu je sklon západních vědců držet se svého systému víry a ignorovat, cenzurovat nebo zkreslovat veškerá pozorování, která s ním jsou v rozporu. Ještě přesněji řečeno, tento postoj vyjadřuje neochotu západních psychologů a psychiatrů věnovat pozornost zážitkům a pozorováním z holotropních stavů vědomí."
"Podle západní materialistické vědy je doba našeho života ohraničena – začíná okamžikem početí a končí biologickou smrtí. Tento předpoklad je logickým důsledkem přesvědčení, že jsme v podstatě těly. Jelikož tělo při biologické smrti zahyne, rozloží se a rozpadne, zdá se být zřejmé, že tím okamžikem přestaneme existovat. Takový pohled je v rozporu s přesvědčením všech velkých světových náboženství a duchovních soustav starých a předindustriálních kultur, které ve smrti spatřovaly spíše významný přechod, než konec veškeré formy bytí. Většina západních vědců odmítá nebo přímo zesměšňuje víru v možnost pokračování života člověka po smrti a přisuzuje ji nevzdělanosti, pověrčivosti nebo takovému myšlení lidí, v němž je přání otcem myšlenky, i jejich neschopnosti přijmout chmurnou realitu pomíjejícnosti a smrti.
V předindustriálních společnostech nebyla víra v posmrtný život omezena na neurčitou představu, že existuje jakýsi „onen svět“. Mytologie mnoha kultur nabízejí velice přesné popisy toho, co se děje po smrti. Poskytují složité mapy posmrtné pouti duše a popisují různá prostředí, kde sídlí bytosti zbavené těla – nebe, ráj a peklo. Zvlášť zajímavá je víra v převtělování (reinkarnaci), podle níž se individuální jednotky vědomí neustále vracejí na svět a prožívají celé řetězce tělesných životů. Některé spirituální systémy kombinují víru v převtělování se zákonem karmy a učí, že zásluhy a poklesky z minulých životů určují kvalitu následných vtělení (inkarnací). Různé formy víry v reinkarnaci jsou značně rozptýlené jak zeměpisně, tak i časově. Často se vyvinuly zcela nezávisle na sobě v kulturách, jež jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů a mnoho staletí.
Koncepce reinkarnace a karmy je úhelným kamenem mnoha asijských náboženství – hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zarathuštrismu, tibetské vadžrajány, japonského šintoismu a čínského taoismu. Podobné ideje najdeme v tak historicky, geograficky a kulturně odlišných skupinách, jako jsou různé africké kmeny, američtí Indiáni, předkolumbovské kultury, polynézské kahuny, lidé praktikující brazilskou umbandu, Galové a druidové. V antickém Řecku vyznávala tuto doktrínu řada významných filozofických škol, mezi jinými pythagorejci, orfikové a platonici. Koncepci reinkarnace převzali esejští, karaité a jiné židovské a položidovské skupiny. Stala se i důležitou součástí kabalistické mystiky středověkého židovstva. Tento výčet by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o novoplatonicích a gnosticích a v novověku o teozofech, antropozofech a některých spiritistech.
Přestože víra v reinkarnaci není součástí dnešního křesťanství, raní křesťané podobné koncepce měli. Podle svatého Jeronýma (340–420 n. l.) se reinkarnaci přisuzoval určitý esoterický výklad, který se sděloval vybrané elitě. Víra v reinkarnaci byla zřejmě nedílnou součástí gnostického křesťanství, což nejlépe dokazují svitky nalezené v roce 1945 v Nag Hammádí. V gnostickém textu nazvaném Pistis Sofia (Moudrost víry) (1921) učí Ježíš své žáky, jak se selhání z jednoho života přenášejí do dalšího života. Tak například ti, kdo jiné proklínají, budou ve svém novém životě „prožívat nepřetržité soužení“ a arogantní a nestřídmí lidé se možná zrodí do deformovaného těla a ostatní se na ně budou dívat svrchu.
Nejslavnějším křesťanským myslitelem, který přemýšlel o preexistenci duší a o pozemských cyklech, byl Origenes (186–253 n. l.), jeden z nejvýznamnějších církevních otců. Ve svých spisech, zejména v knize De Principiis (O prvních principech) (Origenes Adamantius 1973) vyjádřil názor, že určité biblické pasáže lze vysvětlit pouze ve světle reinkarnace. Jeho učení odsoudil Druhý konstantinopolský koncil svolaný císařem Justiniánem v roce 553 n. l. a prohlásil a je za kacířskou doktrínu. Rozsudek zněl takto: „Jestliže někdo hlásá vybájenou předchozí existenci duší a vyznává-li zrůdnou nauku, která z ní vyplývá, budiž dán do klatby!“ Někteří vědci se však domnívají, že stopy Origenova učení jsou patrné ve spisech svatého Augustina, svatého Řehoře a dokonce i svatého Františka z Assisi.
Jak lze vysvětlit, že tolik kulturních skupin zastávalo v průběhu dějin tuto zvláštní víru a že zformulovalo složité a propracované teoretické systémy jejího popisu? Jak je možné, že se všechny ve výsledku shodují na něčem, co je cizí západní průmyslové civilizaci a co pokládají zastánci západní materialistické vědy za napros- to absurdní? Obvykle se to vysvětluje tak, že tyto rozdíly ukazují naši nadřazenost ve vědeckém chápání vesmíru a lidské podstaty. Bližší zkoumání však ukazuje, že skutečným důvodem tohoto rozdílu je sklon západních vědců držet se svého systému víry a ignorovat, cenzurovat nebo zkreslovat veškerá pozorování, která s ním jsou v rozporu. Ještě přesněji řečeno, tento postoj vyjadřuje neochotu západních psychologů a psychiatrů věnovat pozornost zážitkům a pozorováním z holotropních stavů vědomí."
simetra | 6.7.2019 20:49
Origenes vysvetľoval nerovnosti ľudských osudov na Zemi preexistenciou
duše, prichádzajúcej na zem už s určitými previneniami, ktoré musí vyrovnávať - v
tom sa skrýva predpoklad reinkarnácie a karmy.
Origenes učil, že duša existuje aj pred počatím človeka.
Čiže čo je to vlastne preexistencia duší? Preexistencia duší je viera v to, že existuje už duša pred počatím človeka.
Metempsychóza sa definuje ako viera v prevteľovanie, sťahovanie duší.
A reinkarnácia sa dá doslovne preložiť ako "byť znova z mäsa".
Nerozumiem, aký súvis to spolu nemá?
duše, prichádzajúcej na zem už s určitými previneniami, ktoré musí vyrovnávať - v
tom sa skrýva predpoklad reinkarnácie a karmy.
Origenes učil, že duša existuje aj pred počatím človeka.
Čiže čo je to vlastne preexistencia duší? Preexistencia duší je viera v to, že existuje už duša pred počatím človeka.
Metempsychóza sa definuje ako viera v prevteľovanie, sťahovanie duší.
A reinkarnácia sa dá doslovne preložiť ako "byť znova z mäsa".
Nerozumiem, aký súvis to spolu nemá?
neznámy » simetra | 18.7.2019 16:42
ano, jednotlivé duše stvořil Bůh aby mu byly na blízku, dlí u Boha, užívají si jeho přítomnost, (Hospodin je bůh živých a jeho slitovnost je nekonečná) ) ale nevydrží plesat na výsostech věčně. Odpadnou a začíná nový věk. Toto jeho učení bylo odmítnuto, neboť církevní otce pobouřilo, že by nějaká duše byla schopna nudit se v přítomnosti Boží, vyměnit zření do věčné jeho krásy a dobro atd. a odpadnout do materiálního světa. Podle církevní tradice navazující na judaismus Bůh vdechuje duši každému člověku zvlášť a tím ho tvoří jako jedinečnou bytost. Je to tvůrce a ne skladník duší jako nějaký hastrman, který má hrníčky s dušičkami na policích. A protože je Bůh slitovný, poslal na svět sebe sama jako svého syna, Ježíše Krista, který je Spasitel jednou pro vždy. Křesťanovi stačí následovat Krista a je spasen, při konečném zúčtování bude vzat na nebesa, kde bude spoluúčasten věčné ekonomie nebeského Jerulazaléma. Ten kdo nenásleduje Krista a jde trnitou cestou hříchu se nejspíš vlepším případě ani neprobudí k věčnému životu. V případě horším ho čeká jáma pekelná, kde bude mučen a jeho skřeky budou nahrávány na gramofonové desky a pouštěny k obveselení spasených dlících na nebesích, případně si odsedí kriminál v podobě očistce.
Pěknou představu má George MacDonald, který píše o tom, že hříšní lidé jsou uloženi Adamem a Evou k spánku a až se spánkem uzdraví odejdou do Světla. Viz jeho překrásná kniha Lilith, která též bude takto spánkem uzdravena a spasena.
Pěknou představu má George MacDonald, který píše o tom, že hříšní lidé jsou uloženi Adamem a Evou k spánku a až se spánkem uzdraví odejdou do Světla. Viz jeho překrásná kniha Lilith, která též bude takto spánkem uzdravena a spasena.
neznámy | 19.7.2019 10:05
u křesťanů panuje názor, že k apokalypse a poslednímu soudu nemůže dojít, dokud všem lidem na světě nebude nabídnuto evangelium (eu dobrý, angelon posleství).
Kdyř misionář Daniel Everett potkal jihoamerický indiánský kmen Piraha, který má velice primitivní jazyk a gramatiku, takže do této řeči nelze evangelia přeložit, usoudil, že pokud nejde do tohoto jazyka svaté texty přeložit, logicky z toho vyplývá, že Bůh neexistuje a vystoupil z církve a stal se etnologem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pirah%C3%A3
Kdyř misionář Daniel Everett potkal jihoamerický indiánský kmen Piraha, který má velice primitivní jazyk a gramatiku, takže do této řeči nelze evangelia přeložit, usoudil, že pokud nejde do tohoto jazyka svaté texty přeložit, logicky z toho vyplývá, že Bůh neexistuje a vystoupil z církve a stal se etnologem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pirah%C3%A3
neznámy » Magnician | 23.7.2019 15:20
To nemohl, slavný lingvista a levicový intelektuál Noam Chomsky zařídil, aby už do Brazilie nedostal vízum, protože Everettovy objevy zpochybnily Chomskyho všeobecně uznávanou teorii univerzální gramatiky
https://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_Everett
https://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_Everett
Stránka:
Počítam horoskop...